Navigace: Pěší toulky českou krajinou > (Nejen) z Prahy všemi směry > Český ráj > Vesec u Sobotky, údolí Plakánek a hrad Valečov

Vesec u Sobotky, údolí Plakánek a hrad Valečov

Neprivec.jpg
Vesec1.jpg
Strehomsky_Plakanek2.jpg
Kost.jpg
Skalni_byt_Barusky.jpg
Valecov2.jpg

Foto: zvonice v Nepřívěci, roubenka ve Vesci u Sobotky, skály ve Střehomském Plakánku, hrad Kost, 2 x hrad Valečov.

Více fotografií z tohoto výletu viz

http://iva-63.rajce.idnes.cz/2015.09.13._-_Vesec_u_Sobotky%2C_udoli_Plakanek_a_hrad_Valecov/

Mapa

http://mapy.cz/s/lir5http://mapy.cz/s/lir5

Mapa KČT č.19 : Český ráj

Trasa:

Sobotka – Nepřívěc – Vesec u Sobotky – Údolí Plakánek – Kost – Valečov – Mnichovo Hradiště

Délka:

24 km

Náročnost:

Krátký trochu prudší výstup a náročnější sestup kolem skalních obydlí před Valečovem, jinak vede celá trasa po rovině nebo jen mírně zvlněným terénem.

Dopravní dostupnost:

Výchozí místo, Sobotka, má autobusové spojení např. s Prahou, Mladou Boleslaví, Jičínem aj., leží na železniční trati Mladá Boleslav – Mladějov v Čechách - Stará Paka. Cílové Mnichovo Hradiště má autobusové spojení např. s Prahou, Mladou Boleslaví, Turnovem, Libercem, Rokytnicí nad Jizerou aj., leží na železniční trati Praha, hlavní nádraží – Praha, Vysočany – Mladá Boleslav – Turnov – Tanvald.

Popis trasy:

Výlet začneme na náměstí v Sobotce (1), kde staví i dálkové autobusy. Od rozcestníku nedaleko kašny se vydáme po žluté značce směrem na Libošovice. Značka nás brzy vyvede na silnici, kde se dáme doleva a mírně stoupáme za město, ke hřbitovu (2). Tam nás rozcestník navede šikmo doprava přes parkoviště a vzápětí se ocitáme na hezké pěšině, lemované stromky (v září byly zralé švestky a červené i žluté sladké špendlíky prostě neodolatelné). Cesta nejprve trochu klesá do zamokřeného údolíčka potoka Sobotka, poté stoupá, nikterak prudce, mezi poli. Vlevo vzadu se nám otevírá pohled na zámek Humprecht. Takto dojdeme k osamocenému hotelu, kde se polní cesta změní na asfalt a přijdeme na křižovatku silnic (3). Zde na chvíli opustíme značku a uděláme si asi kilometrovou zacházku. Vydáme se doprava po turisticky neznačené silničce, z ní se nám otevírá pohled na blízké Libošovice s kostelem, v dálce vidíme nápadný kopec s bílou stavbou na vršku  - to je Vyskeř, nedaleko Turnova. Po silničce dojdeme do vesnice Nepřívěc. Zde vidíme několik pěkných roubených chalup zdejšího typu, s dřevěnými pavláčkami, na návsi je značný počet mohutných lip a kaštanů, vysazených zde v roce 1848. Pokračujeme ještě kousek dále, silnička mírně stoupá až k nevelkému kostelu, vedle něhož stojí zajímavá osmiboká kamenná zvonice se šindelovou střechou (4). Byla vystavěna v r. 1786, její zvon je však ještě mnohem starší, až z r. 1605.

Z Nepřívěce se vrátíme stejnou cestou na křižovatku silnic (3), kde je na autobusové zastávce vyznačena modrá značka (potřebovala by přetřít). Dále budeme tedy sledovat modrou značku, což znamená, že půjdeme po silnici doleva, víceméně do směru zase k Sobotce. Po silnici jdeme jen krátce, přejdeme železniční trať a hned za ní zahneme s modrou značkou doprava (5), do obce Vesec u Sobotky, kde hned na jejím kraji zabočíme vlevo a dojdeme na náves (6). Vesec u Sobotky je vesnická památková rezervace, překrásné roubené chaloupky jsou rozestaveny kolem návsi typu okrouhlice (průčelí všech domů směřují na okrouhlou náves), některé i mimo ni. Významným stavebním prvkem zdejších chalup jsou sdružená okna v průčelí domů a dřevěná pavlač táhnoucí se podél celého stavení, kterou překrývá střecha. Na níže uvedených webových stránkách obce je velmi pěkně zpracováno povídání o historii obce i typu chaloupek, jakož i o poměrně známém novodobém využití Vesce – je to totiž vyloženě ráj filmařů, byla zde natáčena celá řada známých (i méně známých) filmů. Například Vzbouření na vsi (1948), Přijela k nám pouť (1973), Jak dostat tatínka do polepšovny (1979) a Jára Cimrman ležící spící (1982), v němž se č.p. 19, (šikmo vlevo nad rybníčkem na návsi), stalo „muzeem peří“, posledním místem, kde byl spatřen tento český génius. Roubenky jsou velmi pěkně udržované, zhruba polovinu obyvatel obce tvoří chalupáři. Za zmínku také stojí, že tu nikde neuvidíte dráty elektrického vedení – jsou uloženy v zemi, aby nevadily natáčení historických filmů.

Z Vesce pokračujeme po modré značce, která nás vede mezi jabloněmi do údolí, kde se setkáme s označením přírodní rezervace Plakánek. Ta zahrnuje kaňonovitá údolí říčky Klenice a jejích přítoků, pískovcové skály s typickými společenstvy skal, lesů a mokřin. My vcházíme do jedné z postranních roklí, nazývané Vesecký Plakánek, kterou protéká Vesecký potok. Je to velmi hluboký kaňon lemovaný skalami, dole se podél potůčku vine mezi mokřinami pěšina, která asi po deštích může být dost blátivá. Do rokle prakticky nedosahují sluneční paprsky. Hned krátce po vstupu do rokle vidíme po levé straně zbytky skalního mlýna, jinde si zase vpravo můžeme všimnout bývalého malého lomu. Cesta byla v září lemována spíš kopřivami, maliním a podobným nepřívětivým rostlinstvem, rostlo tu dost pcháče zelinného, tu a tam ještě dokvétaly pomněnky nebo růžový kakost bahenní. Skály jsou dost mohutné, obklopené smrkovým lesem a některé smrky rostly na takovém krajíčku skal, že se mi pod nimi vůbec nechtělo zdržovat, zvlášť při pohledu na kmeny popadané dolů. Na skalách hojně rostou trsy kapradiny osladiče obecného. Ke konci se rokle rozšíří, pěšina přejde do zamokřených luk a jimi dojdeme na rozcestí Plakánek – údolí (7), kde se také setkáme s trochu větším potokem, přitékajícím od severu. Tím je říčka Klenice, právě ta, kolem níž se v Mladé Boleslavi rozkládá „veverčí“ lesopark Štěpánka. Její pramen je blízko vesnice Nepřívěc, kterou jsme v tomto výletě navštívili, a v údolí Plakánek ještě jako říčka moc nevypadá.

Dále budeme pokračovat po žluté značce směrem ke hradu Kost. Procházíme kolem zamokřených luk, mineme překrásnou roubenku a hned za ní se ocitneme ve Střehomském Plakánku. Toto údolí je širší než Vesecký Plakánek, je vyplněno rybníkem Obora, lemováno nádhernými skalnatými útesy velké výšky, a je celé prosluněné. Tady také musíme počítat s tím, že budeme potkávat větší počet návštěvníků - je to blízko hradu Kost a toto údolí je dost známé. Po písčité pěšině procházíme pod skalami, za rybníkem následují rozsáhlé mokřiny kolem Klenice s typickým mokřadním rostlinstvem. Údolí se stočí doleva, ještě více se rozšíří a cesta nás dovede až ke hradu Kost (8). Jeho návštěvu v rámci tohoto výletu zvažte s ohledem na časové možnosti a váš zájem, mě odradila spousta hlučných povykujících výletníků kolem hradu a parkoviště. Tak snad jindy, nejlíp mimo víkend. Mimochodem – naučná stezka, která je vyznačená na mapy.cz, podle mě neexistuje, neviděla jsem po celé velké části její trasy, kterou jsem prošla, žádnou naučnou tabuli, žádné značení.

Před hradem uvidíme červenou značku, pokud chcete dojít až k rozcestníku, pokračujte po žluté vpravo, přinejmenším je odtamtud zas trochu jiný pohled na hrad. Je ale možné se pustit hned po červené značce doleva, kolem parkoviště. Nepřehlédněte však, že hned proti vstupu do hradu červená značka zahne ze silnice doleva (9), kde je trochu schovaný další, Černý rybník. Hned za ním je trochu nad cestou výrazné skalní obydlí Barušky. Skalní byty, které je možno vidět na různých místech Českého ráje nebo Kokořínska, byly vytesány v pískovcových skalách a svého času sloužily nejchudším lidem jako celoroční obydlí. Žilo se tak ještě na začátku 20. století. Docela zajímavé povídání o tomto skalním bytě si můžete přečíst na níže uvedeném odkaze. Od skalního obydlí pokračujeme pasekou k lesu, kde je jakýsi místní dřevěný rozcestník, a zde je třeba dát pozor na značení (10). Široká písčitá cesta vede přímo rovně, ta však směřuje k obci Dobšín, a tam jít nechceme. Je třeba zahnout ihned doprava, směrem k silnici, a těsně před ní zase doleva. Červeně značená cesta vede v první části souběžně s tou širokou písčitou větší cestou, pak se ale jejich směry zásadně rozdělí.

Dalších několik kilometrů povede naše cesta velmi hezkými lesy, převážně borovicovými, s příměsí smrků, někde i dubů, v podrostu se střídají kapradiny (hasivka orličí) s borůvčím či vřesem, roste tady hodně mladých borovic vejmutovek, s krásným jemným jehličím. V první části nás čeká krátký mírný výstup, pak už bude vlastně pořád rovina. Červená značka nás dovede k silnici (11), kde nás textová šipka KČT přesně navede, kudy máme jít, abychom nemuseli slézat s příkrého náspu, a zase pokračujeme lesem. Cesty jsou vesměs písečné a někdy je to dost hluboká vrstva písku. Dojdeme k další, méně frekventované silnici, a po ní půjdeme kousek doleva, na rozcestí Chrby – rozc. (12). Odtud se vydáme po zelené značce přes lesy, které jsou snad ještě krásnější než ty, které jsme prošli dosud, a plné borůvčí. Zelená značka je současně cyklostezkou, nejprve jdeme po zpevněném povrchu, později už je cesta přece jen měkčí. Lesem jdeme poměrně dlouho, ke konci se začnou zase objevovat skály roztodivných tvarů, po pravé straně míjíme kemp, za nímž prosvítá hladina velkého Komárovského rybníka, a už zase po asfaltu přicházíme do obce Nová Ves (13). Potkáme žlutou značku, my ale jdeme stále po zelené, trochu šikmo doleva mezi domky. Je to trochu otravná cesta po místní silničce. Přijdeme na křižovatku Branžež (14), kde je hospoda.

Vydáme se doleva po silnici, hned na prvním stavení nás však značka upozorní, že máme zahnout doprava. Konečně se zase zbavíme tvrdého asfaltu, jdeme po měkké trávě, trochu zamokřenými loukami, kde je v září zase plno pcháče zelinného. Radost z měkké cesty nás však brzy přejde, když se kolem pěšiny začnou střídat kopřivy a nehezké křoví, a zejména, když cesta nabude charakteru těžko schůdného bahna. Byla rozblácená i za jinak úplného sucha. Když všechny tyto obtíže překonáme, začne cesta stoupat trochu prudčeji, teď už lesem. Výstup není dlouhý, nahoře se setkáme se žlutou a posléze i s červenou značkou, na rozcestí Nad Valečovem (15). Dál vedou všechny tři značky společně. Pěšina se brzy začne trochu ztrácet, k čemuž přispěly popadané stromy. Přicházíme k místu, kde jsou další skalní obydlí, Valečovské skalní světničky. V době, kdy hrad Valečov vlastnili stoupenci Jana Žižky, sloužily jako opevněné tábořiště, na počátku 18. století se staly obydlími chudých lidí, „skaláků“. Ti odsud byli násilím vysídleni v r. 1892, obydlí byla zdemolována (vytrhány podlahy, dveře, rozbita okna) a lidé byli přestěhováni do okolních obcí. Přesto zde někteří „skaláci“ žili ještě na počátku 20. století. Pěšina, která klesá kolem těchto obydlí, je dost nepříjemná, je třeba opatrnosti.

Když toto zdoláme, již před sebou uvidíme zříceninu hradu Valečov (16). Hrad byl založen patrně na přelomu 13. a 14. století, do historie vešel více za husitských bojů, kdy patřil zastáncům kalicha. V následujících staletích se tu vystřídala řada majitelů (viz podrobný popis historie na souvisejících odkazech), v polovině 18. století byl definitivně opuštěn a sloužil spíše jako zdroj stavebního materiálu. V r. 1914 provedl Klub českých turistů první statické zajištění hradu, další záchranné práce byly provedeny v r. 1933 a od r. 1994, kdy se hrad stal majetkem blízké obce Boseň, práce pokračují. Na prostranství pod hradem se občas pořádají kulturní akce. Do nevelkých a vesměs úzkých hradních prostor je možno se po zaplacení vstupného podívat, ale není to rozhodně pro hůře pohyblivé osoby. Shora není nijak zvláštní výhled, v odpoledních hodinách je proti slunci a vidíme spíš jen vesničku Boseň a v dálce nápadný vrch Házmburk.

Od hradu sejdeme k blízkému parkovišti (17), kde se značky rozdělí, my pokračujeme dále po červené značce. Půjdeme kousek doprava po silnici na okraj obce Zásadka, kde u požární nádrže zahneme doleva (18) pěšinou. Mineme další rozcestí (s modrou značkou) a uhýbáme doleva. Pěšina vede nejprve mezi křovinami, brzy však vyjde do rozsáhlých, trochu zamokřených luk kolem potoka Veselka. Značení tady není moc kam umístit, proto Klub českých turistů používá textové šipky, kterými nás vždy nasměruje k nějakému bodu. Ale vlastně je to dost jednoduché – držíme se pořád rovně ve směru potoka (ona je to spíš neviditelná zarostlá strouha), brzy uvidíme Mnichovo Hradiště, takže pořád směřujeme luční cestou k němu. V dálce za ním vidíme špičatý kopec s hradem na vršku, Házmburk. Na konci luk, kde v září kromě kakostu lučního kvetl i tu a tam nějaký ocún jesenní, mineme rybník a kolem dvora Přestavlky (19) vyjdeme na silničku. Po ní přejdeme po mostě rychlostní silnici a pokračujeme stále v přímém směru, souběžně s tou rychlostní silnicí. Tohle je opravdu otravný závěr cesty – po asfaltu, s hlukem aut, směrem k průmyslovým objektům. Značka nás dovede až do města Mnichovo Hradiště, kde zahneme doprava u železničního přejezdu, vzápětí doleva a značka nás dovede k vlakovému nádraží (20). Pokud chceme vyhledat autobusovou zastávku, pokračujeme od nádraží doprava až na frekventovanou ulici, po níž se dáme malý kousek doleva, na zastávku Mnichovo Hradiště, zdrav. stř. (21), kde staví dálkové autobusy. Nebo můžeme od železničního přejezdu jít pořád rovně, ulicí Jiráskova až na náměstí, a z něj pak opět tou rušnou hlavní ulicí (šikmo doleva) na autobusovou zastávku. 

září 2015

Související odkazy:

Vesec u Sobotky (webové stránky obce):

http://www.vesecusobotky.cz/

Hrad Kost (oficiální stránky hradu):

http://www.kost-hrad.cz/

Skalní obydlí Barušky (webové stránky priroda.cz):

http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=2356

Hrad Valečov (soukromé turistické stránky Interregion Jičín):

http://www.interregion.cz/turistika/hrady_zamky/valecov/valecov.htm

Hrad Valečov (webové stránky obce Boseň):

http://www.bosen-obec.cz/valecov/

 
© toulkykrajinou.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum