Kůrovec v NP Šumava - moje shrnutí událostí

Před založením NP Šumava

Vichřice následované kůrovcovou kalamitou byly na Šumavě vždycky. Zdokumentovaná je situace ze 70. let 19. století -  Šumavu v r. 1870 zasáhla veliká vichřice, která způsobila obrovské polomy, příliš rozsáhlé na to, aby se tehdejšími prostředky daly zpracovat. Polom přerostl v následujících letech v kůrovcovou kalamitu, která polomem zničené plochy ještě několikanásobně rozšířila. Tehdy byli na zpracování polomů a kůrovcem napadených stromů povoláváni dřevařští dělníci až z Tyrolska nebo Korutan, protože počet místních na zpracování nestačil. Lidem to přineslo velké výdělky, kůrovci tenkrát přezdívali "zlatý brouček", ovšem ztráty na původních šumavských lesích byly obrovské a nenahraditelné. Obrovské plochy lesa zejména na Prášilsku a Modravsku, kde rostly i kvalitní smrky s cenným rezonančním dřevem vyváženým pro výrobu hudebních nástrojů do celé Evropy i Ameriky, byly zničeny a znovu vysázeny, přičemž lesníci samozřejmě využívali i přirozené obnovy lesa, jak to jen šlo. Kůrovcových kalamit bylo v historii Šumavy více, např. v letech 1945 - 1952, kdy po válečných událostech a vysídlení šumavských Němců bylo lesní hospodaření zanedbáno pro nedostatek pracovních sil, a kdy množení lýkožrouta přispěl velmi suchý rok 1947. Přístup lesníků ke kůrovci byl však vždy ve shodě se znalostmi života lýkožrouta a se zkušenostmi nabytými dlouhou dobou lesního hospodaření.

První kůrovcová kalamita v NP Šumava – přesah z Bavorska

V r. 1970 byl na německé straně Šumavy vyhlášen Národní park Bavorský les v oblasti Roklanů a Luzného. V 80. letech byl prohlášen za bezzásahovou zónu, což znamenalo, že se tam nebudou likvidovat polomy a nebude se postupovat proti lýkožroutu smrkovému. Ať prý si příroda poradí sama, že prý vyroste les smíšený, který nebude tak náchylný podlehnout polomu. V r. 1984 zničila velká vichřice v Bavorsku velkou plochu lesa. Asi dvě třetiny polomů byly obvyklým lesnickým způsobem zlikvidovány, třetina byla ponechána bez zásahu. To se stalo základem kůrovcové kalamity. Později byla bezzásahová plocha dále zmenšena na 10 000 ha. Směrem do německého vnitrozemí byla zřízena ochranná zóna, kde se proti lýkožroutu zasahovalo, aby byly chráněny místní lesní majetky. Směrem k českým hranicím ale žádná ochrana zřízena nebyla.

V r. 1991 vznikl i Národní park Šumava, rok poté jeho Správa převzala od státních a vojenských lesů hospodaření v lesích.

NP Bavorský les pokrýval z asi 40 % buk, jeřáb, jedle a smíšené porosty, ostatní byly smrky - ty podlehly kůrovci. Svahy Šumavy se na bavorské straně sklánějí dost prudce k jihu, podnebí je tam ovlivněno teplým alpským fénem. Na takových plochách se dnes skutečně obnovuje zcela neprostupný smíšený les (ovšem ví se, že v Bavorsku se dnes už dosazuje). Příklady takovéto obnovy lze vidět na jižně obrácených svazích nad Reschbachklause nebo v sousedství smíšených lesů nad Waldhausreibe pod Luzným.

Naproti tomu na české straně tvoří hřebeny dosahující výšky přes 1000 m n.m. poměrně plochou oblast až do vzdálenosti 15 km od hranice, přičemž tyto horské partie byly pokryty výhradně smrkovými lesy. Lesy byly oslabeny dlouhodobým vystavením imisím – kyselé deště poškodily stromy, ale s delšími následky i půdu (snížení obsahu vápníku a hořčíku (který je zásadní složkou chlorofylu a tím nepostradatelný pro fotosyntézu), zvýšení koncentrace hliníku, pro stromy toxického). Smrky oslabilo i několik za sebou jdoucích semenných roků – tvorba semen strom vysiluje. Už v 80. letech zde byly roztroušeny skupiny napadených stromů, ale kůrovec se z nich nešířil, zdálo se, že les je schopen kůrovce zastavit sám.

Až do r. 1990 bylo na české straně hraniční pásmo, lesníci mohli za "ženijně-technické zátarasy" jen omezeně. Kácení bylo prováděno způsobem v té době obvyklým - vznikaly okrajové porostní stěny, náchylné polomu, půda byla zraňována přibližovacími trasami. Vykácené plochy byly dosazovány běžným sadebním materiálem. Na individuální přístup k zalesňování nebyl čas, prostředky, personál. A tyto dvě oblasti - bavorská, ponechaná kůrovci napospas, a česká, takto oslabená, ležely těsně vedle sebe.

Na začátku 90. let se kůrovcová kalamita rozšiřovala z Bavorska na českou stranu, postihla oblast v okolí Březníku a Mokrůvek až k bývalé roklanské hájovně. S napadeným územím se už nedalo nic dělat, NP Šumava zde vyhlásil také bezzásahové území, další rozšiřování brouka bylo ale zastaveno tím, že v bezprostřední blízkosti napadeného lesa, na Studené hoře, byla vykácena velká holina a znovu osázena.

V Bavorsku se mezitím ukázalo, že zmlazení lesa neprobíhá tak, jak se očekávalo, že smrčky sice rostou, ale růst listnáčů je potlačován jak zvěří, tak i těmi smrčky. Navíc se tam rozmáhaly tlaky místních obyvatel i občanských iniciativ bojovat proti kůrovci a nedopustit už nikdy takovou pohromu, k jaké pokus NP Bavorského lesa dovedl.

A zatímco bavorský ministr lesnictví v r. 1998 řekl, že Bavorsko je tak bohatý stát, že si může dovolit nechat zničit 1 % svých lesů, tak o 10 let později, v r. 2008 při druhé kůrovcové kalamitě po orkánu Kyrill, jiný bavorský ministr oficiálně vyzýval českou stranu, aby podél hranic proti kůrovci zasahovala a nedopustila jeho šíření do Bavorska a Rakouska …

Uschlý les na Březníku jsem viděla poprvé v r. 2001, a rozhodně mě nenapadlo, že takhle budou jednou vypadat mnohem větší plochy šumavských lesů.

Co se dělo dál?

Nebudu zde popisovat, co a kdy přesně se dál dělo v otázce zasahování či nezasahování proti kůrovci na Šumavě, bylo by to velmi nepřehledné. Souhrnně: V dalších letech docházelo k ustavičným střetům lesníků a různých "ekologických" aktivistů. Jedni chtěli dodržovat zavedené postupy prevence a nutných zásahů proti kůrovci, druzí proti tomu brojili, chtěli ponechat všechno přírodě, aby si poradila sama. Kůrovec napadl malou část lesa nad pramenem Vltavy, a hned tam byli aktivisté, a hlídali, aby lesníci netěžili tam, kde neměli. K velké kůrovcové kalamitě došlo na Trojmezí - když chtěli lesníci v r. 1999 kácet napadené stromy, brigádníci z Hnutí Duha se začali přivazovat ke stromům. Do toho křičeli zástupci obcí, kteří nechtěli uschlé lesy, mimo jiné i z obav o pokles turistického ruchu, který je živil, ale nepochybně prostě proto, že si nechtěli nechat zničit prostředí, ve kterém žijí. Do věci se zapletla švýcarská komise IUCN s tím, že pokud má Šumava být národním parkem jakési kategorie, není možné, aby tam vůbec jakkoli hospodařil člověk. To byla „voda na mlýn“ aktivistů a dalších extrémních zastánců bezzásahovosti, jenže a) existence NP Šumava je dána českým zákonem, IUCN nemá žádnou pravomoc, b) v NP Šumava prostě jsou obce a v nich žijí lidé (nehledě na to, že c) existence NP Šumava je zčásti financována z prodeje dřeva).

Problém se zpolitizoval, psali o něm kdejací novináři bez znalosti věci. Za 25 let se vystřídalo 17 ministrů životního prostředí a 10 ředitelů NP Šumava. Jak se měnili ministři a ředitelé NP, měnily se i názory na jeho koncepci a přístup ke kůrovci. Zapojili se politici. NP Šumava vodil návštěvy senátorů, krajských hejtmanů aj. do té první zničené oblasti kolem Březníku, na tzv. zážitkovou trasu, která nahradila dřívější naučnou stezku s popisnými tabulemi. Tehdejší vedení NP se jakýchkoli naučných tabulí a konkrétních údajů pečlivě vyvarovalo. Oficiálním návštěvám zde byly ukazovány dost vysoké smrčky jako důkaz, jak se les samovolně obnovuje. Jenže na Šumavě se dobře vědělo, že ty "ukázkové" smrčky tam byly za tmy dosázeny, že nevyrostly samy.

Bylo rozhodnuto, že v I. zónách národního parku, tedy v těch nejcennějších oblastech, se nebudou provádět žádné lesnické zásahy, ani preventivní, tyto zóny se ponechají přírodě. Tvrdilo se, že přirozené klimaxové smrčiny se kůrovci dokáží ubránit samy. V ostatních lesích národního parku se bude provádět normální lesnické hospodaření. Což neznamená kácení lesa ve velkém, ale prostě likvidace stromů rizikových z hlediska napadení kůrovcem, likvidace případných polomů, vysazování pasek, prořezávky příliš hustých porostů aj. Vysazovaly se především listnaté stromy (buk, javor, jeřáb) nebo jedle s cílem získat les se zastoupením zpevňujících dřevin, že prý bude podobný původním šumavským lesům a odolnější vůči polomům i kůrovci. Na bezzásahovém území prý takový smíšený les vyroste sám od sebe.

Během let se zkoušely různé šetrné postupy, jak likvidovat kůrovce - loupání kůry na živých napadených stromech ručně, s pomocí horolezecké techniky, aby vzdušná vlhkost zahubila larvy. To bylo drahé, pomalé a neefektivní. Sympaticky vypadal výzkumný projekt - rozprášit parazitickou houbu, která měla kůrovce zahubit. To odešlo nějak do ztracena, nemyslím, že by výsledek byl někdy zveřejněn.

Druhá kůrovcová kalamita v NP Šumava – po orkánu Kyrill

V roce 2004 byl vytvořen jeden z mnoha nikdy neschválených návrhů zonace národního parku - území bylo podrobeno hodnocení z hlediska botanického, lesnického i zoologického, tam kde byly biotopy podle těchto hledisek nejcennější, měla být nová I. zóna. Jenže současně bylo navrženo oddělit princip zonace a princip managementu, tedy zásahovosti. Bezzásahové území se nemělo jen překrývat s I. zónou, tou přírodě nejbližší. 

V lednu 2007 postihl Šumavu orkán Kyrill, vítr o rychlosti 35 m/s, v nárazech až 47 m/s. Způsobil nesmírnou spoušť, poničil veliké plochy lesa. Smrky mají oproti jiným stromům mělké kořeny, vítr je snadno vyvrátí. Byla jsem na Šumavě v dubnu téhož roku, kdy probíhaly odklízecí práce a mnoho cest bylo zavřených z důvodu těžby popadaného dřeva. Některá mně dobře známá místa vypadala tak, že jsem najednou vůbec nevěděla, kde jsem. Mimo první zóny se při likvidaci polomů postupovalo obvyklým lesnickým způsobem. V lese pracovaly harvestory, které dokážou strom uříznout, odkornit, odřezat větve. Všude byly obrovité hranice dřeva, jaké jsem na Šumavě neviděla nikdy předtím ani nikdy potom. Jistě, mělo to za následek rozježdění cest dřevařskou technikou, jenže ze zkušenosti vím, že tyhle rány se zacelí během pár let, a ty obrovské polomy by se zcela jistě nedaly včas zvládnout jen ruční motorovou pilou.

Jenže v I. zónách se polomy nelikvidovaly, polámané a popadané stromy se nechaly být. Kůrovec je přirozeně napadl a rozmnožil se, přeletěl na živý, neponičený les v jejich okolí. Najednou se ukázalo, že proti přemnoženému kůrovci nemají šanci ani staré, odolné šumavské smrky, najednou nebylo pravda, že přirozené klimaxové smrčiny nepodlehnou. Podlehly prakticky všechny. A z I. zón se kůrovec rozšiřoval mimo ně. To, že I. zóny byly rozdrobeny do 135 relativně malých ploch, rozhodně situaci "přispělo". Ministerstvo životního prostředí i národní park Šumava byly v té době v režii Strany zelených a zastánců bezzásahovosti, a ti nechali kůrovce rozšiřovat široko mimo platné I. zóny, do oblasti, kterou prostě prohlásili za bezzásahové území. 

Uschl celý les kolem pramene Vltavy, uschly lesy na Poledníku, na Polomu, na Ždánidlech. Uschly lesy kolem krásného Modravského potoka, v okolí Modravských slatí a v údolí Javořího potoka, uschly lesy na Trojmezí. Vznikaly nové, stále ostřejší konflikty mezi obyvateli šumavských obcí a aktivisty, mezi starosty a národním parkem. Neustálé změny koncepce NP přilívaly do ohně, nedůvěra obcí vůči národnímu parku, jehož existenci snad byly původně nakloněny, rostla. Problém se znovu medializoval. Ve sdělovacích prostředcích se opět vyrojily zcela neodborné články a účelové fotografie, "jak se ten les krásně obnovuje" a naopak fotografie vykácených holin - jistě, taky bych uměla takové udělat, taková místa se dají najít. Různí odborníci přírodovědného vzdělání psali navzájem rozporná stanoviska. Bylo období, kdy se hlavně "nesmělo" naslouchat lesníkům, byť by to byli dlouholetí odborníci z vysokých škol či výzkumného ústavu. Hlavní slovo měli "ekologové", přičemž pod tímto pojmem se dá bohužel skrýt kdekdo, počínaje člověkem, nabádajícím k třídění odpadu, až po skutečného odborníka specializovaného v oboru, který může, ale také vůbec nemusí souviset s lesy nebo se Šumavou.

V r. 2011 se změnilo vedení NP Šumava a tentokrát byla snaha zasáhnout, kůrovce zastavit. Proti tomu znovu ostře vystupovala druhá strana, aktivisté se znovu přivazovali ke stromům, tentokrát v lokalitě Na Ztraceném poblíž Modravy. Zrovna tam, kde les měl k původnímu šumavskému pralesu dost daleko – vytěžen a znovu osázen byl po vichřici v r. 1870 (většina stromů), pak znovu alespoň z části každých cca 40 – 60 let. Zasahovala policie, došlo k soudním procesům, dokončeným až poté, co byly všechny ty lesy uschlé. 

Po bezzásahových územích se přemnožený kůrovec pustil do sousedních lesů, které směly zůstat lesnicky obhospodařované. A tehdy došlo k velkému kácení napadených lesů, např. na Modravské hoře, aby se postup kůrovce, který sám uletí nejvýše asi 400 m, konečně zastavil. Jestli při tom byly nějaké "čachry" s veřejnými zakázkami, jak už to u státních organizací bývá, zvýhodnění někoho - je to jistě špatné, ale to je věc ekonomicko-právní a z hlediska přírody je to dost jedno. Tehdejší vedení NP také požádalo o výjimku, aby mohlo proti masívně rozšířenému brouku použít chemické přípravky. Jenže správní řízení se táhlo, teplé jaro nahrávalo množení brouka a tehdejší ředitel NP rozhodl o použití biocidních přípravků ještě před udělením výjimky – opět problém. 

Jarní rojení lýkožrouta u pramene Vltavy jsem zažila – vzduch byl prostě plný brouků, pořád mi něco malého tvrdého naráželo do hlavy. Zažila jsem asi i to použití biocidních přípravků – těch mrtvých broučků zřejmě ze stejné nebo příbuzné čeledi jako lýkožrout bylo na zemi viditelně dost a nelíbilo se mi to. Ale jsem ráda, že se tam postup kůrovce zastavil, že zůstaly zelené lesy např. v širším okolí Kvildy - ty všechny tenkrát taky mohl napadnout přemnožený kůrovec a mohly uschnout nebo být vykáceny. Jaký podíl na zastavení rozsáhlé gradace lýkožrouta na Šumavě mezi roky 2011 a 2012 mělo vlhké chladnější počasí, jaký podíl mělo kácení velkých ploch napadených porostů a jaký podíl mělo použití chemických prostředků, těžko říct. Každopádně ta nesmírná gradace lýkožrouta se zastavila nebo aspoň výrazně zmírnila.

A znovu se změnilo vedení Správy NP Šumava ...

Fotografie:

• 2 x šumavské lesy cestou z Kvildy k prameni Vltavy po orkánu Kyrill (duben 2007) 
• 1 x paseka na tomtéž místě (květen 2015)  - bylo vytěženo, osázeno
• 1 x u pramene Vltavy (květen 2015) - bezzásahové

Závěrem

Šumavu, včetně dění kolem kůrovce a usychání i obnovy lesů sleduji již hezkou řádku let. A mimo jiné mě zaujalo i to, že na rozdíl od lesníků, zastánci bezzásahového přístupu nikdy nepřinášeli žádné věcné, konkrétní argumenty. Jejich články v časopise Šumava, vydávaném Správou NP, byly pojaté spíš filosoficky, pořád se jen psalo, jak krásná je "divočina", jak je to krásné, že se les sám obnovuje, s fotografiemi z míst, do kterých je vesměs zakázán vstup. Během let přišli na to, že na plochách, kde nechali lesy uschnout, se žádné buky a jedličky samy neobnovují, jak původně tvrdili, tak začali místo toho mluvit o obnově šumavských smrčin. První a jediná čísla o obnově na bezzásahových územích přinesla až v r. 2016 knížka současného ředitele NP Šumava Pavla Hubeného, mapující výsledky biomonitoringu za léta 2009 – 2014, „Šumavské lesy pod lupou“ a z ní především budu v dalších podkapitolách vycházet.

Je smutné, že za celá léta nevydal NP Šumava žádnou informační brožurku nebo aspoň vzdělávací leták o životě lýkožrouta smrkového. Obávám se, že hodně lidí má o celém problému představy zcela minimální, převzaté leda z novinových článků. Jak si vysvětlit názor takového příznivce bezzásahovosti, že "kůrovec je přirozenou součástí lesa, ale proti lýkožroutu by zasahoval, to přece ví každý, že lýkožrout je škůdce". Nebo dotaz, jestli „ty lesy sežral kůrovec nebo uschly?“, "proč radši neporazí ty suché kůrovcové, proč kácí ty zelené vedle nich?" atd. Někdy také zřejmě vzniká mylný dojem, že jsou jen dvě možnosti - ponechání lesa kůrovci napospas anebo kácení velkých holin.

V Národním parku Šumava jsou úředně dvojí lesy - o jedny se národní park stará, pomáhá jim bránit se proti škůdcům, likviduje v nich polomy. Nejsou to ani zdaleka nehezké, jednotvárně vysázené smrkové monokultury, jsou to lesy s částečným přirozeným zmlazením smrčků, s polštáři mechu. Nejsou to lesy určené prioritně k vytěžení, ale člověk se o ně stará. Druhé, navíc ty, co byly z hlediska přírody cennější, nechal schválně uschnout. Ale obojí jsou prostě lesy, se všemi funkcemi, které les mít má - zdroj kyslíku, stabilizace klimatu, protierozní funkce, zadržování vody a snížení rizika povodní, úkryt zvěře, "rekreační funkce" pro člověka …

Nerozumím  tomu, jak může v dnešním světě, který si snad už je vědom důležitosti ochrany životního prostředí, být uchování přírody závislé na politice, na názorech jednotlivců, jejich snaze o zviditelnění nebo třeba snaze o kariéru. Nerozumím, jak mohou někteří lidé přírodovědného vzdělání proklamovat nějaký názor na les, a druzí lidé přírodovědného vzdělání názor jiný. Proč má být příroda závislá na názorech lidí?

Ti, kdo se přičinili o to, že se tak veliká část šumavských lesů nechala uschnout, se už nedožijí toho, zda se lesy obnoví či ne. Krajina na místech suchých lesů samozřejmě není mrtvá. Přinejmenším poskytuje útočiště dřevokaznému hmyzu, tím se zase živí ptáci. Přinejmenším tu roste borůvčí, tráva a kapradiny, pomalinku rostou malé smrčky. Jaká je naděje, že vyroste zapojený, přirozený les, v němž jsou stromy různého stáří a různých výšek, odolnější proti polomům? Když se jednorázovým uschnutím celého lesa nastolily všem semenáčkům úplně stejné podmínky růstu najednou? Ze suchých stromů už nikdy žádné semínko nespadne a těm malým bude trvat několik desítek let, než začnou plodit. Vzhledem k historii vysazování smrků na Šumavě od r. 1870 jen málokteré z nich budou šumavského ekotypu, opět vyrostou smrky jiného genetického původu, neadaptované na horské podmínky.