Navigace: Toulky krajinou Šumavy a Pošumaví > Šumava > Šumavské lesy a kůrovec > Stručná historie šumavských lesů

Stručná historie šumavských lesů

Nejstarší historie

Zdroje: H.Svobodová: Vývoj horských lesů na Šumavě, in Silva Gabreta Suppl.1, 2001 (Sborník vědeckých prací o Šumavě), P. Hubený, P. Čížková: Šumavské lesy pod lupou. Co jste nevěděli o šumavských lesích v podrobném monitoringu za léta 2009 - 2014 (rok vydání 2016).

Na základě analýz pylu (palynologické výzkumy) zakonzervovaného v různé hloubce rašelinišť nebo uloženého na dně jezer (pylová zrna různých druhů rostlin mají různý tvar) byl zjištěn vývoj rostlinstva v oblasti Šumavy od konce poslední doby ledové.

Před 10 000 lety po skončení doby ledové na Šumavě žádné lesy nebyly, rostla tu tráva, devaterník, pelyněk, merlík, různé byliny z čeledi hvězdnicovitých, jen ojediněle keře a stromy – vrby, jalovce, břízy či borovice.

  • Před 9 – 10 tisíci lety docházelo k postupnému oteplování, rozšíření borovic a bříz, některých další listnatých stromů a bylin.
  • Před 9 - 8 tisíci lety se značně rozšířily lískové keře.
  • Před 8 – 5 tisíci lety na Šumavě rostl zprvu hlavně smrkový les, později sem více pronikal buk a jedle, v závislosti na vývoji podnebí.
  • Před asi 2000 lety převládaly v nižších polohách hlavně buky a jedle, smrk byl zatlačen víceméně na hřebeny hor.
  • Lesy v posledním tisíciletí: před 1. vlnou kolonizace Šumavy ve 13.-14. století pozice smrku opět vzrostla, buk vtroušeně, jen na SZ Šumavě rostly v té době spíše buky než smrky. Později buk spíše na Stožecku, Hornovltavicku, podíl jedle se celkově velmi snížil, na hřebenech a na pláních převládal smrk. Tzv. malá doba ledová (13. – 15. stol.) přispěla k posílení smrku (chladné a vlhké podnebí mu na rozdíl od buku vyhovuje).

Kolonizace Šumavy

  • 1. vlna kolonizace Šumavy proběhla ve 13. - 14. století – první osady byly zakládány jen v podhůří. 
  • 2. vlna kolonizace v 15.- 16. století – malé stěhované sklárny už na horské Šumavě, hodně dřeva bylo spotřebováváno na výrobu potaše (z popela stromů) pro výrobu skla, ale pořád jen relativně malý podíl vykácených ploch lesů. V 17. století na některých místech i ve vyšších polohách vznikaly „schachten“, odlesněné enklávy, v lesích se páslo (smlouvy hospodářů s vrchností, luk bylo málo, pastva dobytka v lese, který jinak nebyl pro vrchnost k velkému užitku). Po r. 1700 majetkové drobení původního Královského hvozdu mezi šlechtické rody.
  • 3. hlavní vlna kolonizace Šumavy v 18. - 19. století – dřevařská kolonizace.

Smrk se na Šumavě vyskytuje posledních 8 000 let a jeho schopnost dominovat osciluje podle klimatických podmínek

Dřevařská kolonizace v 18. – 19. století, vichřice a kůrovcová kalamita po r. 1870

Zdroj: P. Hubený, P. Čížková: Šumavské lesy pod lupou. Co jste nevěděli o šumavských lesích v podrobném monitoringu za léta 2009 - 2014 (rok vydání 2016).

Texty kurzívou jsou z jiných, navzájem si neodporujících, zdrojů nebo moje poznámky.

Největší osídlování kraje začalo na konci 18. století, kdy si Schwarzenbergové jako majitelé převážné části území Šumavy uvědomili možný finanční přínos dřeva z netknutých lesů. Zvyšovala se poptávka po dřevu stavebním i palivovém, jehož byl hlavně v Praze a středních Čechách nedostatek, podobně i ve Vídni. Schwarzenbergové zakládali dřevařské osady, nechávali splavňovat toky šumavských říček, financovali výstavbu Schwarzenberského plavebního kanálu a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Na konci 18. století a v průběhu 19. století vzniklo mnoho osad i v horské části Šumavy. 

Ještě v polovině 19. století byly vzdálenější vrcholové partie šumavského hvozdu pokryty původním pralesem. Od poloviny 19. stol. začaly šlechtické rody provádět důslednou inventarizaci lesů, vznikaly první lesnické mapy, pokrývající celou rozlohu současného NP Šumava i část NP Bavorský les.

V 70. letech 20. stol. byly vypracovány tzv. historické průzkumy lesů – lesníci studovali rozličné archiválie, staré mapy, a na jejich základě vypracovali studie o podobě lesů v historické době, víceméně od 18. století. Z těchto studií vyplývá:

  • V 60. letech 19. století: v minimálně 26 % lesů byly stromy starší 120 let, tyto lesy označovány jako původní pralesy, v nichž dosud nebylo intenzívně hospodařeno – původní lesy ale patrně pokrývaly více než 26 %, protože se vyskytovaly i mladší porosty dosud netěžené (za posledních 500 let tam stromy odumíraly přirozeně)
  • razantní změnu přinesla série vichřic v letech 1868 – 1870, následovaná gradací lýkožrouta smrkového. Rozsah polomů a kůrovcového napadení tak velký, že zpracování kalamity trvalo celé desetiletí – bylo najímáno mnoho dřevařů i z Tyrolska, Korutan, Itálie, mnohokrát historicky i literárně popsaná tzv. doba „zlatého broučka“ – velké výdělky.
  • historické údaje ukazují, že nejvíce byly postiženy právě nejstarší porosty – 2/3 porostů starších 120 let většinou kompletně, z porostů s věkem 80 – 120 let narušeno 55 %, mladší porosty narušeny méně.
  • z původního podílu 26 % pralesů zbylo na konci 19. století asi 8 % (3481 ha) pralesů
  • potvrzeno, že pravděpodobnost narušení porostu vichřicí i lýkožroutem smrkovým stoupá se stářím stromů. Dalším faktorem byla nadmořská výška – ve vyšších polohách poškozeny více.
  • vliv druhové skladby nebyl průkazný – vyvrací domněnku o tom, že smíšené prosty s bukem a jedlí jsou vůči disturbancím odolnější. Nicméně nejvíce poškozené byly lesy čistě smrkové, pak smrkové s přimíšeným bukem a jedlí, které byly následně na mnoha místech přeměněny na čistě smrkové a podíl buku a jedle se už nikdy nevrátil.
  • z toho vyplývá, „za prvé, že narušení v podobě vichřic a kůrovcové gradace nebyly schopné odolat ani původní porosty, kterým často bývá přisuzována vyšší odolnost proti rozpadu. Za druhé, že tyto disturbance a jejich likvidace zásadně změnily věkovou strukturu a zřejmě i druhové složení lesů na Šumavě“.

Umělé výsadby v 19. století

V 1. polovině 19. století začaly první pokusy osívání pasek sebraným semenem smrků, vznikaly luštírny semen na prášilském panství. Semeno se sbíralo z místních zdrojů. Protože ale stále přetrvávala služebnost pastvy v lese, stromky se nevysazovaly – dobytek by je zlikvidoval.

V 2. polovině 19. století definitivně skončila lesní pastva. Po velké vichřici v r. 1870 vznikly obrovské paseky, které bylo nutno rychle zalesnit. Kromě umělého zalesňování k tomu ovšem zároveň i přirozená obnova smrků – ta nebyla v lesnickém účetnictví vykazována. Semena z místních luštíren nestačila, bylo tedy zalesňováno semenem smrků z jiných území než ze Šumavy (ze schwarzenberských polesí Hluboká, Protivín, rakouské Murau). Vysazoval se smrk, a to nejen z důvodů ekonomických (smrk roste rychle), ale i z důvodů klimatických (chladné, vlhké podnebí, i před vichřicí ve vyšších polohách výrazně převažovaly smrky).

Moje poznámka : Jestliže tyto studie existovaly už od 70. let 20. století, a byly dostupné v Ústavu hospodářské úpravy lesů, jak je uvedeno v knížce současného ředitele NP Šumava P.Hubeného, proč tedy zastánci bezzásahovosti na začátku kůrovcové kalamity tvrdili, že právě nejstarší zbytky původních lesů, tj. v r. 1999 vymezené I. zóny, kůrovci odolají, když je tomu právě naopak a nejstarší stromy bývají postiženy nejvíce? Proč předpokládali, že místo uschlých smrkových lesů samovolně vyrostou lesy smíšené, kde mimo smrky samovolně vyrostou i buky a jedle, a že takové lesy budou příště odolnější vůči polomu? Když bylo známo, že na hřebenech a šumavských pláních v posledním tisíciletí vyloženě dominuje smrk, a když ani smíšený les by v takových podmínkách neodolal? Proč si tyto studie nejdřív nepřečetli než nechali lesy uschnout?

 
© toulkykrajinou.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum